Jak jsem uvedl ve své explikaci, obsadit film znamená hledání skutečných hereckých osobností, herce, kteří hledají vnitřní napojení na postavu, kteří jsou schopni expresivního, pravdivého, v něčem až drasticky zjitřeného projevu. Kamera tedy neportrétuje, nezaznamenává jen mizanscénu, ale stává se další postavou, aktérem v příběhu, vstupuje do herecké interakce tak, aby viděla na dno, aby zrazovala postavy v přetvářce, děsu a odkrývala podvědomou terru inkognitu hrdinů.

Casting takového filmu je dlouhodobé hledání, zvažování herců a proces rozhodování finálního obsazení není prost iracionality, intuice, chemie, jak jeden druhému a kameře „voní“.  Obsazovat role ve stylu „po srsti“, tedy obsazovat herce podle typu a ztvárnění podobné role, kterou již ten který herec v minulosti skvěle zahrál, je těžké a nevděčné, protože na jednu stranu je tam určitá reference hereckého výkonu z předešlých rolí, na druhé straně herec již nemusí překvapit, protože jeho výkon se nemusí vymanit ze stereotypu podobné škatulky.

Pro mě nejzajímavější je objevování nových tváří, nebo naopak známých tváří v nové, pro herce do té doby netypické roli a poloze. To divák ocení a příběhu to dává novou kvalitu. Takto jsem pro sebe kdysi objevil Moniku Hilmerovou pro film „Pramen života – Der Lebensborn“, Ester Geislerovou pro hlavní roli ve filmu „Krev zmizelého“ anebo Anetu Krejčíkovou v roli slepé Marušky ve filmu „Láska je láska“, až si mnozí diváci tehdy mysleli, že postavu hrála skutečně slepá dívka. Vedle toho jsem musel poděkovat mnohým jiným hercům a herečkám, kteří to mohli zahrát jinak a třeba i lépe. Kdo ví…

Casting na Hanu započal již v roce 2020, kde jsem do castingového studia pozval studentky konzervatoří, čerstvé absolventky hereckých škol, ale i hotové herečky. Nemůžeme zde prezentovat všechny kamerové testy, ale možná několik testů i těch posledních, z roku 2021 stojí za shlédnutí a uvědomění si, jak je hledání té pravé Hany a ostatních rolí vzrušující.