Kniha a scénář

Ukázka z knihy 1.

str. 54 – 55

„Čím dál častěji jsem je vídala, jak sedí s hlavami u sebe a něco si šeptají. Gustav občas zvedl hlavu, zkoumavě se na mě podíval, pak zase hlavu sklonil a něco potichu odpověděl. Jednou seděli na zahradě na lavičce, spiklenecky se na něčem domlouvali a nevšimli si, že okno v přízemí je pootevřené. A tehdy jsem se s určitostí přesvědčila, že paní Prášilová není hluchá – naopak slyšela jako rys. A to, co slyšela, ji buď natolik rozhořčilo, že překonala svoji nenávist k Horáčkovým, nebo utvrdilo, že Horáčkovi jsou chamraď, protože nelenila, vyšlapala na svých starých nohou schody do prvního patra a sdělila obsah rozhovoru tetě Ivaně a strýci Jarkovi.
„Chtěla po něm, aby tu malou shodil ze schodů,“ hlásila. „Vykládala mu, že je jako kukačka. Vystrká ptáčata z vlastního hnízda a zabere si ho celé pro sebe.“ Zavrtěla hlavou. „Co jste to za lidi, že jste vychovali takové parchanty. Člověk aby se bál ve vlastním domě.“ Otočila se, chytila se zábradlí, opatrně sestupovala a na každém schodu polohlasně zopakovala: „Parchanti. Parchanti.“
Teta Ivana se rozplakala a strýc Jarek se na ni rozkřičel: „Za to můžeš ty. Ještě se kvůli té tvojí lidumilnosti z našich dětí stanou vrazi. Co jim to děláš? Nemůžeš vlastním dětem dopřát hezké dětství?“
Teta se rozvzlykala nahlas, proběhla kolem mě do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Strýc Jarek se na mě ani nepodíval, sundal z věšáku čepici a odešel.“

Citace z knihy: Alena Mornštajnová. „Hana.“

Ukázka ze scénáře 1.

1.

EXT, PŘED VILOU, DEN

Jarní zahrada, všechno kvete. Mira sedí pod stromem a čte si Hochy od bobří řeky. Na chvíli knihu zavře a natiskne si ji na prsa, nad něčím usilovně přemýšlí.
Ivana se šátkem na hlavě věší prádlo na šňůry. Mira se
zeptá.

MIRA

Teto, vy jste věděli, že teta Hana neumřela?
Ivana kývne hlavou, dodá.

IVANA

Ale měla na mále.

Do toho se ozve křik ze zahrady.

PRÁŠILOVÁ (M.O.)

Člověk aby se bál ve vlastním domě!

Mira vzhlédne. Ivana nechápavě odhrne prostěradlo.

Jaroslav vystupuje ze služebního auta, vejde do vrátek ve slavnostní uniformě, vrací se domů a naproti němu stojí Prášilová, stěží popadá dech, ale přesto řve z plných plic.

PRÁŠILOVÁ

Vychoval jste pěkný parchanty!
Stůjte, když s vámi mluvím!

Mira sklapne knihu. Ivana jde blíž.

PRÁŠILOVÁ

Ta vaše žába navádí mladýho, aby tu nebohou Karáskovou shodil ze schodů! Zrovna jsem je slyšela!

Ve dveřích vily se objeví Gusta a za ním Ida.

JAROSLAV

Co si vymýšlíte, jste hluchá jak
poleno!

PRÁŠILOVÁ

Parchanti zákeřný!

IVANA

Co si to dovolujete!

(POKRAČUJE)

2.

POKRAČOVÁNÍ:

PRÁŠILOVÁ

Co jsem slyšela, to jsem slyšela!

Prášilová se rozohňuje. Ivana popadne prádelní koš, Jaroslav zatlačí Gustu s Idou do domu, Mira také běží dovnitř.

PRÁŠILOVÁ

Člověk, aby se bál ve vlastním
domě! Parchanti nevychovaný!

Mira za sebou rychle zavře dveře do vily. Bojí se Prášilové.

INT, BYT HORAČKU – DĚTSKÝ POKOJ, DEN

Ida sedí na posteli, objímá si kolena. Gusta je na opačné straně místnosti a nedokáže se podívat Miře do očí. Zpoza zavřených dveří slyší křik svých rodičů. Uprostřed místnosti sedí Mira jak na hanbě. Jaroslav s Ivanou se v kuchyni hádají.

JAROSLAV (M.O.)

Za všechno můžeš ty!

IVANA(M.O.)

A ty seš čistej, jo?

INT, BYT HORÁCKU – KUCHYNĚ, DEN

Jaroslav přechází místností, vytáhne láhev slivovice a lokne si.

JAROSLAV

Ještě se tu stane malér! Kvůli
tvýmu podělanýmu svědomí!

IVANA

Je to i tvoje svědomí, Jaroslave!

Jaroslav vypadá, že se po Ivaně rozežene, ale v tu chvíli si všimne Miry, jak bázlivě stojí ve dveřích a kouká.

Jaroslav se nadechne, přikročí k Miře a popadne ji za rukáv.

JAROSLAV

Sbal si věci.

Mira se ho bojí, začne slzet. Jaroslav nepovoluje.

JAROSLAV

No co koukáš! Hanu ti pustili z
nemocnice!

Ivana se na Jaroslava pověsí, tahá se s ním.

(POKRAČUJE)

3.

POKRAČOVÁNÍ:

IVANA

Pust’ ji, je malá, za nic nemůže.
Hana se nepostará o sebe, natož o ní! Slyšíš?!

Jaroslav Miru pustí, Mira se odpotácí. Jaroslav se otočí a vytne Ivaně takovou facku, že málem upadne.

Po té facce je v pokoji ticho.

Jaroslav vypadá, že hned lituje toho, co udělal. Schová si ruku za záda.

JAROSLAV

Promiň.

Ivana je v šoku, svírá si tvář. Pak se narovná, serve si šátek z hlavy a odchází, zabouchne za sebou dveře.

Miře stékají slzy.

Jaroslav se na ni podívá, kývne směrem k dětskému pokoji. Mira odcupitá.

INT, JÍZDA AUTEM, MEZI RODINNÝMI DOMY, DEN

Jaroslav a Mira sedí na zadních sedadlech služebního vozu. Je v něm naprosté ticho. Jaroslav je pořád ve slavnostní uniformě, Mira si tiskne kufříček k k hrudi. Vypadá přesně stejně, jako když odcházela od rodičů.

EXT, NÁMĚSTÍ, DUM HANY, DEN

Auto přijíždí na náměstí, před dům Hany. Na zemi se válejí
mávátka, girlandy. Dělníci u radnice rozebírají prvomájovou
tribunu. Auto dojíždí a zastaví před podloubím. Jaroslav vystoupí z auta a otevře zvenku Miře dvířka.

JAROSLAV

Tak vystupovat.

Mira se ani nehne.

JAROSLAV

Vystup si.

MIRA

Ne.

Jaroslav se skloní, aby na Miru mohl a chce ji vytáhnout z auta násilím. Mira se mu vzepře, nohama o sedadlo.

(POKRAČUJE)

4.

POKRAČOVÁNÍ:

MIRA

Já tam nechci!

JAROSLAV

Nemůžeš si teď moc vybírat,
holčičko. Bud’ teta, nebo děcák.

MIRA

Já se jí bojím.

Jaroslavův tvrdý výraz trochu změkne.

JAROSLAV

To já taky.

Narovná se a čeká, až Mira vystoupí. Pohrůžka dětským
domovem zabrala.

Mira s Jaroslavem stojí před vraty domu. Jaroslav drží Miru
za paži, aby mu neutekla. Rázně zabuší na vrata, protože je
zamčeno.

INT, DUM HANY – CHODBA A MEZI VRATY NA NÁMĚSTÍ, DEN

Hana se plouží s holí potemnělou chodbou, šourá se ke dveřím, opírá se o hůl. Otevře dveře a v obdélníku světla z ulice uvidí před dveřmi Miru, a pak Jaroslava. Ztuhne a začne hůře dýchat, když stojí proti Jaroslavovi.

Hana na něj upírá oči. Jaroslav stojí jako přikovaný. Pokouší se něco říct, ale nic mu z úst nevyjde. Hana mu to svým mlčením nijak neulehčuje. Jaroslav se konečně odhodlá, sklapne paty a zasalutuje.

JAROSLAV

S Ivanou jsme udělali, co jsme
mohli…

HANA
Ano, to jste udělali.

Jaroslav pokračuje, jako by ji neslyšel.

JAROSLAV

…byla jsi v nemocnici a Mira neměla kam jít.

Hana vrtí hlavou. Mira se dívá na oba dospělé, neví, co dělat. Trochu se za Jaroslava schovává.

(POKRAČUJE)

5.

POKRAČOVÁNÍ:

JAROSLAV

A sama jistě uznáš, že nic víc dělat nemůžeme, tudíž…

Hana jen sykne.

HANA

Vypadni.

Jaroslav ustane uprostřed svého monologu, a zkusí znovu:

JAROSLAV

Hano. Kdybych mohl všechno
vrátit…

Hana na něj zvýší hlas, třese se nervovým vypětím.

HANA
MOHL JSI! MOHL!

Jaroslav pustí Miru, krátce zasalutuje a odchází pryč, než si na něj začnou lidé ukazovat. Hana udělá pár kroků od vrat, směrem za ním.

HANA

MŮŽETE ZA VŠECHNO! OBA!

Jaroslav skoro utíká k autu, naskočí do něj. Pár chodců se nechápavě otočí, co se děje. Hana zůstane stát, ukročí zpět k domu. Pak si náhle všimne Miry. Vezme ji, stáhne ji k sobě do domu a zabouchne za nimi vrata.

INT, BYT HANY – HLAVNÍ MÍSTNOST, VEČER

Slabě svítí lampa. Hana žmoulá krajíc chleba a posrkává hrnek melty.

Mira pozoruje Hanu, jak dělí chleba na kousky, jeden kus si dává do kapsy a ten druhý namáčí do melty. Mira má hlad. Vstane a přejde k dřezu, z plecháčku na sporáku si nalije meltu a sama ukrojí chleba. Sedne si a namáčí si kousky chleba do melty tak jako Hana. Hana vysrká meltu, pak vstane a zmizí ve svém pokoji. Zavře za sebou.

Mira se rozhlédne, na všem leží prach. Mira vstane a přejde ke dveřím do druhého pokoje. Ty jsou zamčeny. Dojde k otomanu vedle okna a sedne si smutně na něj. Z okna slyší skládání lešenářských trubek. Položí hlavu na otoman a přikryje se dekou, je ji zima.

6.

INT, BYT HANY – HLAVNÍ MÍSTNOST, RÁNO

Mira se probudí na nepohodlném otomanu v oblečení, v kterém přišla. Kufřík s věcmi stojí na stole.

Zapraskají parkety, ve dveřích stojí Hana. Už nemá na sobě černé hadry, ale v bílé haleně vypadá ještě ubožeji. Ze dveří zírá na Miru, jako kdyby zapomněla, že tam Mira byla, pak přejde a vyloví ze skříně klíč. Odemkne pokoj, který byl zamčený.

MIRA

Proč je ten pokoj zamčený?

Hana neodpoví, položí klíč na stůl, ke kufříku Miry. Pak
přejde ke škopku, na desce se válí neumyté nádobí. Začne ho
pomalu mýt.

F.SCHUBERT – Trio op. 100 Andante
con moto

Mira vezme utěrku a stoupne si k ní. Společně tiše myjí
nádobí. Hana má vyhrnuté rukávy, Mira si všimne vytetovaného
čísla na předloktí. Když si Hana všimne, že se Mira dívá,
stáhne si rukáv.
Hana si dlouze povzdechne, má najednou problémy s dýcháním.
Musí na chvíli přestat a opřít se o dřez.

MIRA

Proč vzdycháš, teto?

Hana zavře oči.

HANA

Protože ted’ už nemůžu umřít.

Pak nechá nádobí být a odšourá se zpátky do svého pokoje.

Ukázka z knihy 2.

str. 59 – 61

„Ve chvíli, kdy jsem v tmavé chodbě našeho domu zoufale šmátrala po klíčích, přijímali tetu Hanu v hradišťské nemocnici. Setry jí svlékly černý svetr, šaty, punčochy i prádlo, všechno strčily do pytle a poslaly vydezinfikovat. Potom ji umyly, navlékly do plátěné košile, přiměly ji vypít trochu sladkého čaje a odvezly ji na pokoj, ve kterém měla čekat na smrt.
Já jsem toho večera usínala v tmavém kumbále v prvním patře domu, který vypadal jako loď, a ani ve snu mě nenapadlo, že se domů už nevrátím.
Teta Hana ležela se dvěma umírajícími v malém nemocničním pokoji a prchala před nočními můrami. Bránila se pažím, které ji znovu a znovu vystrkovaly z železničního vozu, chytala se kovových dveří, ale v prstech neměla žádnou sílu. Tělo ji bolelo, po tvářích jí stékaly zoufalé slzy, ústa měla zkřivená strachem a hlavou se jí honila jediná myšlenka: Ne, tam ne, tam už se nikdy nevrátím, to raději umřu.
Pak do ní někdo strčil a Hana vypadla na studené betonové nástupiště. Sebrala veškeré síly, zvedla se a belhala se dál od vlaku. Křik za ní byl stále stejně hlasitý, ale když se ohlédla, nikoho neviděla.

„Věděla, že pokud chce uniknout, musí se co nejrychleji dostat pryč. Vchod do nádražní budovy byl otevřený a Hana se rozběhla dlouhou halou a hledala východ. Všechny dveře byly zamčené a na oknech byly mříže. Už jí docházely síly. Nohy měla slabé, kolena se jí podlamovala a ruce se jí třásly. Klopýtala od jedněch dveří ke druhým, až konečně jedny povolily.
Ocitla se v malé místnosti obložené bílými kachlemi. Po pravé straně stála řada umyvadel, po levé kabinky se záchodovými mísami. A okno uprostřed protější stěny bylo otevřené a bez mříží. Zabouchla za sebou, ale hlasy pronásledovatelů neutichly. Cítila, že jsou za dveřmi a každou chvíli se vrhnou dovnitř a chytí ji. Zbývala jediná možnost.
Přitáhla židli, která stála v koutě místnosti, postavila ji pod okno, vylezla na ni, posadila se na parapet a jednu nohu přehodila ven. Podívala se z okna a ve tmě viděla obrysy meziříčského náměstí. Stačí ho jen přeběhnout a za chvíli bude v bezpečí svého domova. Zamkne za sebou dveře a už nikdy nikomu neotevře.
Přehodila i druhou nohu, sklouzla na římsu, která se táhla kolem celého obvodu budovy, a pomalu, se zády přitisknutými k drsné zdi, se sunula od okna pryč. Teprve po pár krocích se podívala dolů. Náměstí zmizelo. Pod nohama se jí rozevírala bezedná propast. Zavřela oči, ale už bylo pozdě. Neviditelná síla ji popadla a stáhla do hlubiny.
Hanino lůžko stálo na vzdáleném konci místnosti a od dveří je dělily postele dvou těžce nemocných. Sestra co hodinu nahlédla do pokoje, zaposlouchala se do sípavého dechu a stenů umírajících, ale oddělení bylo přeplněné těmi, kteří její pomoc potřebovali daleko víc, a tak dovnitř nevešla a Hanina zmizení si vůbec nevšimla.
Teprve v časných ranních hodinách našel na trávníku před budovou bezvládné ženské tělo kotelník, který o ně málem zakopl, když odcházel z noční směny. Sotva překonal první leknutí, vběhl do ordinace pohotovosti v přízemí, zabouchal na dveře, a když se otevřely, vhrnul se dovnitř. „Venku máte nějakou mrtvolu,“ vykoktal. „Asi vám vypadla z okna.“

Citace z knihy: Alena Mornštajnová. „Hana.“

Ukázka ze scénáře 2.

1.

EXT, NEMOCNICE – DVŮR, NOC, ZIMA

Sanitka s houkáním vjíždí do dvora. Otevírají se dveře.
Přiskočí sanit’áci, u vrátnice štěkají psi. Hana vykoukne ze sanitky, sestoupí na zem, rozejde se, spatří psa, smekne se jí noha, okamžitě ji dva sanit’áci popadnou. Za ní pomáhají dalším lidem vylézat ze sanitek. Stíny na smrt nemocných lidí se míhají kolem Hany jako mátohy, každý si drží na prsou osobní věci.

ŠTĚKOT PSU (ZVÝRAZNÉNÉ) A DUPOT DŘEVÁKU

Štěkot psů se Haně zarývá do uší, nevnímá nic jiného. Do toho slyší dupot nohou o betonovou dlažbu. Zmoženě se sune ke dveřím infekčního oddělení a nad hlavami všech se kouří z nemocničního komína, z bílého kouře vyletují do nebe jiskry.

Co to Haně připomíná?

INT, NEMOCNICE – CHODBA, NOC

Těsná skupinka s Hanou, slisovanou uprostřed davu se táhne nemocniční chodbou. Nad nimi poblikávají zářivky, je slyšet stále dupání nohou. Hana se v horečce třese jako osika.

ZDRAVOTNÍ SESTRA

Rychle! Rychle! Nezastavujte se! Rychle, na dezinfekci, do izolace!

Hana se chce otočit a jít pryč, ale dav nemocných a saniťáků v bílých pláštích ji nese dál ke sprchám a příjmu.

Jakmile se otočí, najednou se ze všech stran na ni tlačí na smrt vyděšení lidé s kufry a s židovskými hvězdami na prsou. Hana uvidí za sebou ELSU (48), svou matku a své prarodiče, GRETU (70) a BRUNA (72) 

HANA
Mami! Maminko! Babi, dědečku…

Elsa jí svírá ruku, dívá se jí úpěnlivě do očí a nechce, aby se jim Hana ztratila.

HLAS WACHMANKY
Schnell, zur Desinfektion ! Schnell bewegung! Los, los…!

Rozpojí se, Elsu nese část davu na jednu stranu spolu s babičkou a dědečkem, protože wachmanka Hanu oddělí. Hana
vřeští.

(POKRAČUJE)

2.

POKRAČOVÁNÍ:

HANA

Mami! Mami!

ELSA (M.O.)

Hano! Hano!

Německý křik, štěkot psů, dupot. Hana vzhlédne ke statné sanitářce, která teď’ znovu křičí v češtině:

SANITÁŘKA

Rychle do sprchy ! Muži nalevo, ženy napravo !

INT, NEMOCNICE – SPRCHY, NOC

Haně svléknou černý svetr, šaty, punčochy, vše strčí do pytle, Hana jde do koupelny, bílé dlaždičky, je slyšet prskání vody na bílých dlaždicích.
Hana se snaží bránit, ale jakmile se otočí, stojí tváří v tvář wachmance.

HANA

Ne! Ne!

Pokusí se projít kolem ní, ale dozorkyně ji chytne pod krkem a sevře. Hana je moc slabá na to, aby se bránila.

WACHMANKA

Geh in die Reihe! Zur desinfektion!

Nahá Hana se rozplácne na bílých kachličkách vedle dalších žen, čekajících na sprchu v tyfové nemocnici.

Saniťáci stříkají na Hanino zubožené tělo vodu, Hana se pod proudem vody hroutí.

INT, NEMOCNICE – LŮŽKOVÁ ČÁST, NOC

Zmatek a křik personálu. Saniťáci pronášejí chodbou, s provizorními postelemi na každé straně, na nosítkách
pacienta, který se svíjí v agonii a prostěradlo má zbrocené krví.

Hanu podpírají dva saniťáci, vlečou ji k provizornímu lůžku, zdravotní sestra odestýlá. Hana má na sobě plátěnou košili, neunesou ji vlastní nohy. Klesá na lůžko.

HANA

Ne, ne, prosím ne!

Zdravotní sestra se jí snaží uložit.
(POKRAČUJE)

3.

POKRAČOVÁNÍ:

HANA

Ne, prosím!

Kolem ní se ozývá sténání a pláč.

HANA

Mami!

Žárovky zakmitají a zhasnou. Výpadek elektřiny způsobí ještě větší sténání. Hana z lůžka vidí zástup lidí s židovskými hvězdami na kabátech, jak mizí v dlouhé, černé chodbě. Silueta maminky Elsy, dědečka, babičky mizí v temnotě ke společným sprchám.

Zvuky sirén jsou hlasitější a hlasitější. Křik. Hana upadá do bezvědomí.

INT, NEMOCNICE – LŮŽKOVÁ ČÁST, NOC

Hana se probere na svém lůžku. Je zbrocená potem. Chytnou ji křeče v břiše, chce se jí zvracet. Snaží se vstát.

ROSA (M.O.)

Hani?

Hana se rychle otočí, hlas se ozývá odněkud z chodby, z jednoho z lůžek kdesi vzadu. Hana vstane, motá se, postaví se rozklepanýma nohama na podlahu. Po tvářích jí stéká pot.

HANA

Rosi?

Hana se potácí vpřed, hledá ji na chodbě, zastaví se u jedné z postelí, na které leží umírající Rosa. Jedna ruka jí bezvládně visí z postele. Hana se opře o železnou pelest postele, je jí na omdlení, ale Rose už nepomůže.

INT, NEMOCNICE – ZÁCHODY, NOC

Hana zvrací do záchodové mísy. Odplazí se od mísy a chce dosáhnout na umyvadlo, aby si umyla obličej a ruce, nevytáhne se.

Za ní se ozve třísknutí otevřeného okna, Hana se k němu otočí. Okno je otevřené, ve studeném větru se houpe okenice.

Hana se vytáhne na parapet, vykloní se. Vidí obrysy města a nemocniční komín. Na obličeji Haně ulpívají sněhové vločky.

Hana se konečně vytáhne do okna natolik, aby přehodila nohy a skočí.

4.

INT, NEMOCNICE – LŮŽKOVÁ ČÁST, DEN

Hana otevírá oči. Její obličej, ovázaný obvazem je sám o sobě krásný, jen chatrné zuby hyzdí tu andělskou tvář. Zdravotní sestra se sklání nad ní, ohmatává tep. Hana má obě nohy v sádře, jednu ruku taktéž, až nad loket.

HANA

Co se stalo?

ZDRAVOTNÍ SESTRA

Vypadla jste nám z okna.

HANA

Proč jste mě nenechali umřít?

ZDRAVOTNÍ SESTRA

Však jste málem umřela. Už jsme vám málem nad postelí udělali křížek.

Zdravotní sestra upraví Haně pokrývku, chytne ji za ruku. Hana nad tím projevem milosrdenství nehne ani brvou.

HANA

Škoda.

Pacient na protější posteli si neodpustí.

TYFOVÝ PACIENT

Mráz kopřivu nespálí.

Zdravotní sestra odejde, Hana bez hnutí zírá do stropu. Vyteče jí z oka slza, steče dolů do obvazu. Hana odvrátí svou tvář do tmy.

Ukázka z knihy 3.

str. 86 – 88

„Teta Hana brala malý důchod, ale poté co u nás byla na kontrole paní z národního výboru s vlasy vyčesanými do nejvyššího drdolu, jaký jsem kdy viděla, dostala peníze i na mě a trochu se nám ulevilo. Svůj jídelníček teta sice nevylepšila, ale pokaždé odložila pár bankovek stranou, a když jsem potřebovala nové punčocháče nebo pastelky, bylo kam sáhnout. Na den, kdy se paní z výboru objevila, si pamatuju úplně přesně. Bydlela jsem tehdy u tety Hany už tři měsíce. Docela jsem si tam zvykla a bála jsem se, abych se nemusela zase stěhovat.

„Spolužití s tetou Hanou mělo své výhody i nevýhody. Tetina kuchyně nebyla příliš pestrá a člověk si s podivínskou tetou moc nepopovídal. Ale po čase mi přestalo být divné, že mi neodpovídá. Posadila jsem se proti ní a povykládala jsem jí všechno, co se událo ve škole, kdo co řekl, co měla ke svačině Jarmilka Stejskalová – prostě co mi slina na jazyk přinesla. Teta mě nikdy nepřerušovala, ale někdy se zvedla a odešla do ložnice.

Další výhodou bylo, že mi nic nezakazovala ani nepřikazovala. Kdybych se rozhodla nejít do školy nebo se tam vydala bosá, ani by si toho nevšimla. Kupodivu jsem to nikdy neudělala.

„Paní z výboru se posadila na kraj židle, nasadila si brýle a rozhlédla se po kuchyni. S tím, co viděla, mohla být spokojená, protože teta uklízela každý den. Asi čekala, že jí teta nabídne alespoň čaj, ale Hana si přisunula židli proti ní a mlčela. Úřednice před sebe rozložila nějaké papíry a chopila se slova.
Vysvětlovala předpisy, vyjmenovávala zákony, kladla otázky a sama si na ně odpovídala, ptala se, proč jsme nepožádaly o sirotčí důchod, a hned nám vyplnila žádost a jen ji přistrčila tetě k podpisu, a my jsme na ni s tetou jenom koukaly a myslím, že tetin nechápavý výraz byl docela stejný jako ten můj, takže na něm úřednici nepřišlo vůbec nic divného.

Po čtvrthodinové samomluvě, z níž jsem si zapamatovala jenom to, že u tety zůstanu a peníze nám bude nosit pošťačka každého patnáctého, paní shrábla papíry, křepce vyskočila a štípla mě do tváře. „Takže se ti u tety líbí?

Otevírala jsem pusu k odpovědi, ale úřednice mě popleskala po tváři a odpověděla si sama: „Jistě, že se ti tady líbí, holčičko,“ a zmizela.“

Citace z knihy: Alena Mornštajnová. „Hana.“

Ukázka ze scénáře 3.

1.

Hana sedí uprostřed místnosti, přes černé šaty jí Mira přehodí bílý pléd. V té chvíli zazvoní zvonek u dveří.

Mira jde otevřít, do místnosti vejde komise, skládající se ze sociální úřednice, šéfa bytové komise a Urbánka, který se vypracoval na předsedu národního výboru.

ÚŘEDNICE

Dobrý den, paní Helerová, jdeme se podívat, jak tady s malou žijete.

Urbánek se povzbudivě usmívá.

Šéf bytové komise okukuje místnost, nahlédne do ložnice, řekne k Haně o poznání oficiálněji.

PŘEDSEDA BYTOVÉ KOMISE

Prý se o nezletilou vůbec
nestaráte.

MIRA

To není pravda, teta mi pere, vaří, uklízí.

PŘEDSEDA BYTOVÉ KOMISE

Tebe jsem se neptal.

Hana se pokouší dívat přítomně, ale těká očima, je nervózní z té změny okolo ní. Šéf bytové komise je dopálen. Úřednice chodí kolem a zapisuje. Přejede prstem po knihovně, prst má černý.

ÚŘEDNICE

Tady se naposledy uklízelo před
válkou.

Mira se přimkne k Haně.

MIRA

Teto, řekni jim, že jsme uklízeli, ale že já takhle vysoko nedosáhnu…

ŠÉF BYTOVÉ KOMISE
Vy tady na nic moc nesáhnete, paní Helerová, že jo?

ÚŘEDNICE

Dáme to do protokolu?
Urbánek zasáhne, skloní se k Haně.

(POKRAČUJE)

2.

POKRAČOVÁNÍ:

URBÁNEK

Počkejte. Hano, vstaňte, prosím
vás.

A Hana poslechne. S Urbánkem se vybelhlá ven na chodbu, Urbánek k ní naléhavě hovoří, kývne směrem k Miře, která stojí před úřednicí. Úřednice se k Miře s falešným úsměvem skloní, upraví jí přerostlou ofinu.

ÚŘEDNICE

Jakpak se ti tu líbí u tety?

Nebojíš se tu?

Mira zaváhá, ale pak zavrtí hlavou. Úřednice ji začne všemožně upravovat. Mira se ošívá.

HANA (M.O.)

Nechte ji!

Mira se otočí. Úřednice se napřímí. Ve dveřích stojí Hana, Urbánek má ruku na jejím rameni. Hana se zpod něj vyvlékne, natáhne ruku k Miře, snaží se být klidná, ale moc jí to nejde. Mira k ní docupitá.

HANA

Přijďte jindy, uklidíme.

Komise se na sebe podívá, Urbánek kývne rázně smířlivě hlavou a pohladí Miru.

URBÁNEK

Soudružka Smutná ti mezi tím zažádá o sirotčí důchod.

Mira se přimkne k Hanině ruce.

jak to vidím

Z přiložené ukázky z románu je zjevné, že ačkoliv je román vyprávěn literárně, působí až vizuálně svým popisem prostředí, atmosféry, vnějšího chování postav, tedy atributy vlastními filmu a ještě ve své moci má popis vnitřních pocitů hrdinky, což je výsostná přednost literatury. Vidíme skoro filmově „mimo“ hrdinku a ještě „do ní“, což je filmu nedostupné, pokud se neuchýlíme k vnitřnímu hlasu, který ve většině případů pokulhává.

Tento téměř „filmový“ přístup autorky – zde tedy literárně užitý způsob personálního vypravěče, jenž vyjadřuje, co postava zná a vidí a ostatní lidi vidí z její perspektivy, (tak jak s nimi vstupuje do interakce, avšak ze svého osobního pohledu) činí román tak čtivý, populární, protože vybízí k vnitřní filmové projekci v imaginaci každého čtenáře skrze hlavní postavu. Autorka románu je i autorským vypravěčem, zná motivace jednání hrdinů, historii minulou i budoucí, je všudypřítomná, ví o tom, co se ve stejný okamžik odehrává na různých místech a co hlavní postava nevidí a netuší. Dokladem toho je, že čtenář ví, že Jaroslav, do kterého je Hana zamilována, se dvoří Ivaně, aniž to Hana tuší a čtenář si uvědomuje nemorálnost takového chování. Autorka obratně střídá úhly pohledu, resp. osobní perspektivy, jimiž nahlíží dění.

Román začíná být vyprávěn v ich formě devítiletou holčičkou, jejím pohledem vše nazíráme, tedy epidemii tyfu, která způsobí tragédii v rodině. Román pak podobnou situaci popisuje z perspektivy tety Hany v er – formě (tato forma zachovává souvislost s pohledem Miry – já, teta – ona), je to přesný příklad kompozičního principu iterativního ( z latinského opětování, zdvojování), kdy se opakuje stejná situace, avšak z jiného pohledu.

Film je drama a naším prvotním rozhodnutím volby žánru, nebyl historický film, ale psychologický film na pozadí konkrétní doby. Svým způsobem současná pandemie covidu-19 učinila tyfovou epidemii, která vyprávění startuje, a příběh sám velmi aktuální. Proto v druhé fázi scénáristické práce jsme se snažili oklestit film o dobovou drobnokresbu a soustředit se na ústřední, konfliktní a dramatický vztah dvou žen, vyrovnávání se malé neteře s podivnou Hanou, která v sobě nese zlo a bezpráví, jímž nedobrovolně prošla. Tyto frustrující okamžiky lze filmově evokovat, vizuálně přiblížit flashbackem, reminiscencí v pocitové úrovni a nemusíme realisticky vyprávět “jak se to všechno seběhlo“. Divák tímto způsobem může lépe soucítit s Hanou a dojít tak s ní větší katarze, což je vrchol filmového Mount Everestu.

FH

Webová prezentace připravovaného filmu Hana dle knižní předlohy.
Navštivte také web k filmu Smetana.